Juráček sem, Juráček tam

„Raději bych byl černochem než Čechem. Raději bych byl otrokem než občanem socialistického státu. Jenomže to jsou jen pitomé, patetické kecy“.

Deník Pavla Juráčka. Třicet tři autobiografických sešitů scénáristy, režiséra, signatáře Charty 77. Ale také drogově závislého, sebe litujícího, nebo prokrastinujícího psaním deníků, místo objednaných scénářů. Takové jsou jen některé z tváří Pavla Juráčka.

Smrt má skutečně kosu!

Ve dnech 24. a 25. dubna uvedlo Divadlo Na zábradlí premiéru maďarské hry Viktora Bodó a Júlie Róbert Anamnéza. Režie se tentokrát chopil slovenský režisér Rastislav Ballek. Jsme ve staré socialistické nemocniční čekárně a v pozadí scény, kterou navrhoval Svatopluk Sládeček, je velký výtah. Jakub Žáček jako Jakub přichází do nemocnice. Sedí, čte scénář a zkouší si srdceryvný pláč nad smrtí vlastní matky, kvůli které do nemocnice přišel. Tak začíná jeho a naše velké putování nesmyslným systémem nemocnice a celého zdravotnictví.

Hranice (ne)vkusu

aneb Ten dělá to a ten zas tohle...

V roce 1965, čili před rovnými padesáti lety, vyhlásil časopis Divadlo anketu „Máme u nás bulvární divadlo?“ Jejími respondenty byli divadelní ředitelé, šéfové souborů a dramaturgové. O této události se krátce zmiňuje Zdeněk Hořínek ve své knize (Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy, Pražská scéna, 2004), jehož zkrácenou citací bych si dovolil začít.

O bulvární komedii a tak vůbec

aneb Krausův „seminář“ Vše, co dosud nevíte o bulvární komedii

Zadáte-li si do vyhledávače Google termín bulvární komedie, objeví se vám nejčastěji dva odkazy. Jeden se týká asi rok starých článků o tom, jak se Petr Nárožný pustil do bulvární komedie a docela se nadřel. Ten druhý se týká divadelní hry Vše, co dosud nevíte o vzniku bulvární komedie, jejímž autorem je Ivan Kraus. Ivan Kraus má pověst autora, jehož texty staví na slovním humoru. Jeho dramatická tvorba je u nás málo známá, jeho hry se příliš (vlastně skoro vůbec) neinscenují.

Pokus o .m:h

Nedávno jsem zde publikoval svou starší úvahu, která se věnuje minutovým hrám. V tomto příspěvku bych si na ní dovolil volně navázat a to svým pokusem o vlastní .m:h. Napsána byla též v únoru 2014 a podle mého odhadu by nemusela přesáhnout minutu a deset vteřin. Pracovně jsem ji nazval: „Zvídavé dítko“. Třeba vás to i pobaví...

.m:h

aneb Pár řádků o minutových hrách

Minutové hry, které vznikají na půdě Deutschlandradia Kultur již řadu let se u nás začínají natáčet v únoru 2012 a v říjnu téhož roku jdou do živého vysílání. Formát miniher je jednoduchý, jedná se o krátké zvukové dramatické útvary – minutové hry. Projekt u nás nastartovala dramaturgyně Kateřina Rathouská, jež se přípravě těchto krátkých „slovních hříček“ věnuje i nadále. Na minutových hrách se samozřejmě podílí i mnoho autorů, režisérů, herců, zvukařů, hudebníků atd.

Kouzelná Kouzelná

Tento článek píši jako bezprostřední reflexi divadelně-diváckých zážitků z Kouzelné flétny v režii Vladimíra Morávka ve Stavovském divadle, zhruba hodinu po návratu z představení. O samotné inscenaci toho bylo napsáno mnoho, ale to nechme stranou. Pokud patříte mezi ty, kteří nemají rádi operu, přijde vám nudná, strnulá, zdlouhavá a bůhví jaká, pak běžte na Morávkovu Kouzelnou flétnu, neboť ta všechny tyto předsudky boří.

Divědové na blogu!

APRÍÍÍL!

Budeme psát o divadle. Pro vás i pro nás. Budeme, protože chceme a protože někdy, někde a nějak se to naučit musíme. Recenze, kritiky, reflexe a různé texty o divadle. Ze školy, do školy, do šuplíku, na blogísek. Texty nové i staré. My. Studenti, divědové. O divadle. Budeme. Buďte i vy, dobří.